Rozhovor Jana Špilara a senátora Zdeňka Papouška

Zdeněk Papoušek: Proč se chystáš vstoupit do vysoké politiky?

Jan Špilar: V jednom nedávno poskytnutém rozhovoru jsem si uvědomil, že souhlasím s názorem jedné paní, která mně řekla: „Vy jste vlastně tak nějak vyzrál, prožil jste kus života a teď to chcete zase vrátit.” A já jsem si uvědomil, že to tak je. Že jsem dostal příležitost od Brňanů a od celého Brna. Jsem rád, že jsem tu mohl žít, pracovat, a rozvíjet se. Mohl jsem tu sloužit lidem. A já bych to chtěl Brnu vrátit, ne to jen vykládat někde u piva.

Proč Senát? Proč ne komunální politika?

Mým hlavním důvodem je to, že moje témata jsou celorepubliková a v senátu je budu moct prosadit lépe než jako komunální politik. Mě samozřejmě zajímá, zda na nějakém místě bude či nebude přechod nebo kde se co postaví, ale osobně mi teď dělá větší starosti to, aby se nepokazil celý systém a nebyla ohrožena demokracie.

Kdybych chtěl dělat komunální politiku poctivě, tak by to byla práce na plný úvazek. Já v sobě nedokážu utlumit své „kadeřnické já“ a rád bych i nadále stříhal kadeře. Chtěl bych si udržet určité dny abych se profesně udržel na úrovni a zároveň abych mohl vykonávat senátorskou činnost. Naštěstí toto senát umožňuje. Jsou tam ředitelé škol, kteří by měli být denně ve škole, jsou tam učitelé, právníci. Tím chci říct, že práce v senátu je o něco flexibilnější než komunální politika. Proto vím, že bych této práci mohl věnovat tolik času, kolik je potřeba.

Co je podle tebe hlavním posláním senátu?

Senát má chránit demokracii a ústavnost. Je to pojistka demokracie, a to je důležitý orgán. Z mého pohledu vnímám, že je to zpochybňováno a ohroženo, což mě vede k tomu, že je potřeba do politiky aktivně vstoupit. Když se naskytla příležitost kandidovat, tak se domnívám, že je potřeba vhozenou rukavici zvednout a říct: “Já jsem tady a jsem připraven!”

Máš nějaké osobní téma, kterému by ses chtěl jako senátor věnovat?

Rád bych se věnoval domácímu násilí, a to nejen na ženách ale i na starších lidech a na dětech. Je to téma, které mě velmi trápí a často se s tím setkávám ve své kadeřnické profesi a při rozhovorech s lidmi.

Další mé téma, které mě velmi zajímá, je podpora řemesel. Stává se, že lidé nemohou sehnat dobrého instalatéra nebo dobrého zedníka. Je potřeba zapracovat na vzdělávání učňů a zesílit osvětu. Co podle mě chybí jsou cechy. Některé profese cechy mají, ale obecně je třeba říct, že cechy nejsou. Kdyby byl u kadeřníků cech, který by garantoval kvalitu, tak si každý kadeřník nebude moct vymýšlet, co je kvalita a co ne.

Takže taková profesní komora?

Ano komora, která by sdružovala řemeslníky. Do roku 1945 se skládaly mistrovské zkoušky. Osoba, která zkoušky složila pak mohla dále vychovávat a certifikovat učně. Musíme si uvědomit, že máme zodpovědnost za mladou generaci, za její výchovu a vedení. Já sám školím a přednáším na školách. Osobně se mi v mé profesi zdá, že ne každý je ochotný se věnovat nastupující generaci a seznámit mladé lidi s praxí. A to je špatně.

Měli bychom proto vytvořit systém celoživotního vzdělávání a zdokonalování se v konkrétních oborech. Tím dokážeme zajistit i lepší kvalitu řemeslnických služeb.

Odborníci, kteří ve svém oboru podnikají by své zkušenosti měli předávat dál, tak jak se to dělávalo dřív. Mistrové v oboru pracovali a učni k nim chodili a setkávali se tak s pracovní realitou. Pokud byl šikovný, mohl pak rovnou nastoupit do práce.

Myslíš, že to dneska takhle ještě může fungovat?

Proč by ne? Třeba ve Francii cechy organizují soutěže učňů. Do finále dané soutěže se dostane třeba 30 účastníků. Pokud je to například kadeřnická soutěž, tak vytvoří účes, obléknou modela/modelku, přivedou je před zraky nejlepších kadeřníků z celého světa a na závěr se tito mladí autoři projdou po mole. Vy si pak jen řeknete: „Ten soutěžící se mi líbí, ten by byl dobrej!“. A kdybyste byl Francouz, tak si ho zavoláte: “Ty, pojď ke mně!” A hned ten učeň může dostat tímto způsobem zajímavou práci, třeba v centru Paříže.

Talentovaných mladých lidí je u nás mnoho, je potřeba je motivovat soutěžemi. Cech by měl mít více peněz než obyčejný spolek. Mohl by účastníky soutěží dobře oceňovat, nebo jim zprostředkovávat stáže u nejlepších řemeslníků daného oboru. Těžko se asi soutěží v instalatérství, ale v každém oboru jsou nějaké způsoby, jak motivovat řemeslníky, aby pracovali se zápalem a nadšením.

Ty kandiduješ za KDU-ČSL. Je strana, u které by ti dělalo problém za ni kandidovat?

Tak určitě nemohu kandidovat za komunistickou stranu. Nikdy jsem ji nevolil. Vnímám, jak nese na sobě dotek minulosti, tu krvavou stopu krutého pronásledování, kterého se dopouštěla. Nesouhlasím s rudou totalitou ani s hnědou totalitou. V rodině jsme působení těchto režimů nesli těžce a hluboce se nás dotýkalo. Stále to v sobě nosím.

Toužím hájit ústavnost. Nechci, aby se vrátila doba, kdy jsme se nemohli svobodně vyjadřovat, kdy jsme museli dělat jen to, co po nás režim vyžadoval. V dnešní době, kdy je často zpochybňována pravda a desinformace jsou hojně rozšiřovány, se lidé cítí znejistěni.

Co je podle tebe pravdy na myšlence, že je národ rozdělen?

Ano, národ je rozdělen! Separace k ničemu konstruktivnímu nevedou. Měli bychom se chytit společně za ruce a vytvářet hodnotné věci, které budou všem k užitku. Rozvíjet důvěru k sobě navzájem, povzbuzovat se k pravdomluvnosti a také k poctivé práci. Pokud se do toho pustíme, tak se budeme mít dobře. Nejen ekonomicky, ale i vnitřně. Vnímám, že lidé jsou velmi, velmi vyhladovělí, například po naslouchání. Ať už je jedinec bezdomovec, nebo rektorem univerzity, každý má trochu pocit, že ho ti druzí neposlouchají.

Nikdy jsi nebyl politicky angažovaný, ale jsi velmi angažovaný občansky. Účastníš se a promlouváš na demonstracích.

K tomu jsem se dostal zcela nevinně. Jednou jsem byl pozván, abych se přišel pomodlit na pochodu za Václava Havla. Byl jsem tou myšlenkou nadšen a rád se zúčastnil. Po roce jsem byl pozván na jednu brněnskou demonstraci a šel jsem rád. Přišel jsem na akci, stoupl si vedle pódia a slyšel, jak si organizátoři povídají: “Měl by tady být ten Špilar. Nevíme kde je? On prý někde stříhá!” Nečekal jsem, vyšel jsem na pódium a prones řeč. Vše se událo velmi rychle a až později jsem si uvědomil, že to s lidmi něco dělá. Následně mi psali velmi dojemné a povzbudivé vzkazy.

Jak se těšíš na kampaň?

Já se na kampaň těším! Už mám dokonce za sebou několik setkání s občany. Konkrétně v Novém Lískovci mě fascinoval nesmírný, až niterný zájem lidí. Byl jsem z jejich reakcí úplně unesen! Bezdomovci, kteří se tam objevili, vykřikovali například: “My ho budeme volit, protože on má o nás zájem!”.

Také se tam stala jedna věc, která mě úplně šokovala. Když jsem stříhal posledního člověka, tak jsem se ho ptal, co ho trápí. Ostatní kolem se ho dotazovali, co by chtěl změnit v městské části kde bydlí, co mu tam dělá starosti, ale já jsem se ptal, co jeho osobně trápí nejvíce na světě a on mi odvětil: “Nejvíce mě trápí to, že mě nikdo neposlouchá.” A já si v ten moment uvědomil, že důvod, proč chci do senátu je, aby hlas lidí co se mi svěřují byl slyšet i v senátu.

Je o tobě známo, že se pohybuješ často mezi lidmi. Mohl by jsi specifikovat s jakými lidmi se scházíš?

Já se především pohybuji mezi ženami v práci. Stříhám je a zároveň poslouchám jejich zpovědi. Stříhám i muže, ale ženy mezi zákazníky převažují. Někdy ke mně přicházejí celé rodiny a takto se dostávám k tématům, které se mě silně dotýkají. Já jsem doma rozmazlován, žena mě nebije a já ji také ne, takže domácí násilí z domu neznám. O to více mě šokuje, když se mi někdo svěří, že domácím násilím trpí a volá o pomoc. Je-li to případ nad moje síly, pak doporučím nějakou poradnu. Často to však bývá tak, že lidé vyžadují někoho neutrálního. Potřebují se svěřit a popovídat si o svém trápení. mám tady vlastně takové kadeřnictví spojené s poradnou. Někdy to zvládneme takzvaně “na křesle” – zákazník se mi svěřuje přímo při stříhání. Pokud je to něco složitějšího, nebo přijdou partneři společně a chtějí si popovídat v soukromí, tak mám zde i malou místnost v prvním patře. Partneři spolu hovoří a společně se snažíme přijít na to, proč se stává že ona nechtěná agresivita překročí míru únosnosti.

A to děláš zadarmo?

Ano dělám to zadarmo, je to taková služba. Zadarmo jsem dostal a chci to dávat i dál. I když musím připustit, že ta škola byla docela drahá, když spočítám všechny ty absolvované cesty do Českých Budějovic 😀 (pzn. Jan Špilar studoval Teologickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích).

Slyšel jsem, že také přednášíš manželským párům

Ano, Jsem součástí projektu “Jsme jedno a není nám to jedno”, zde v kostele sv. Michala. Je to cyklus přednášek jak pro manželské páry, tak i pro dvojice, které spolu chtějí trvale žít. Jedním z ústředních témat jsou hranice. Jak stanovit hranice, jak objevit svoje hranice a představit je svému partnerovi.

Další projekt se jmenuje “Svatba a co dál?”, který je zaměřen na páry kdy jeden z partnerů je pokřtěný a druhý ne. Jedná se o cyklus přednášek pro tyto páry. Civilní sňatky se uzavírají bez nutnosti se účastnit jakýchkoliv předmanželských příprav. V tomto cyklu mají páry možnost se bavit o manželství, o sexu, výchově dětí, ekonomickém minimu a dalších tématech které by se sami styděli otevřít. V partnerstvích bývá většinou dominantní a submisivní jedinec. Tady podpoříme submisivnějšího z páru k otevřením nějakého konkrétního tématu. Zabýváme se tématy jako je spravedlnost, vztah dvou rovnocenných partnerů, kteří využívají svých darů a možností. Přijímají jeden druhého takoví jací jsou a jeden druhému daruje sebe sama

Kdybys měl říct nějaké poselství lidem?

Milujte se a množte se 🙂