Můj příběh

Rád bych se vám představil. Jmenuji se Jan Špilar. Narodil jsem se v Pardubicích 3. září 1964 a vyučil jsem se dámským a pánským kadeřníkem v Hradci Králové. Dále jsem vystudoval pantomimu na Lidové konzervatoři při Středočeském Kulturním Středisku v Praze, maturoval na Středním Odborném Učilišti a Střední Škole Uměleckých Řemesel v Brně. Vysokoškolské vzdělání jsem získal na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, kde jsem promoval v roce 2004. Absolvoval jsem mezinárodní stáže v kadeřnickém oboru ve Francii a Velké Británii. Založil jsem Českou sekci francouzské kadeřnické asociace Haute Coiffure Francaise a stal jsem se jejím uměleckým ředitelem a prezidentem po dvě funkční období. Stal jsem se také ambasadorem významné francouzské kosmetické značky L’Oréal Professionel a specialistou na střihy. Jsem také porotcem mezinárodních soutěží kadeřníků. Během své profesionální kariéry jsem spolupracoval s módními časopisy a dalšími médii, která se věnují módě a životnímu stylu a vystupoval na mezinárodních kongresech a festivalech.

Po absolvování teologické fakulty jsem byl formován a vysvěcen jako jáhen v Brně, kde jsem po dobu osmi let působil jako vyšetřující soudce Diecézního soudu a sedm let sloužil jako katedrální jáhen při katedrále Sv. Petra a Pavla. Nyní působím ve farnosti sv. Michala, kde kážu a vedu program “Jsme jedno a není nám to jedno”. Vedu tam také duchovní obnovy a přednáším.

Od roku 1993 pracuji v kadeřnickém studiu Střihoruký Edward, které jsem založil. Od roku 1996 jsem rovněž jednatelem společnosti Střihoruký Edward s.r.o. (dříve Šofar s.r.o.), která zastřešuje navíc moji přednáškovou a vzdělávací činnost. Jako zatím nejmladší kadeřník v historii jsem byl vyznamenání Zlatou medailí se safírem francouzské asociace HCF (Haute Coiffure Francaise) a byl jsem uveden do kadeřnické Síně slávy. Jsem ženatý. S manželkou Gitou máme tři děti a tři vnoučata.

Rozhovor Jana Špilara a senátora Zdeňka Papouška

Zdeněk Papoušek: Proč se chystáš vstoupit do vysoké politiky?

Jan Špilar: V jednom nedávno poskytnutém rozhovoru jsem si uvědomil, že souhlasím s názorem jedné paní, která mně řekla: „Vy jste vlastně tak nějak vyzrál, prožil jste kus života a teď to chcete zase vrátit.” A já jsem si uvědomil, že to tak je. Že jsem dostal příležitost od Brňanů a od celého Brna. Jsem rád, že jsem tu mohl žít, pracovat, a rozvíjet se. Mohl jsem tu sloužit lidem. A já bych to chtěl Brnu vrátit, ne to jen vykládat někde u piva.

Proč Senát? Proč ne komunální politika?

Mým hlavním důvodem je to, že moje témata jsou celorepubliková a v senátu je budu moct prosadit lépe než jako komunální politik. Mě samozřejmě zajímá, zda na nějakém místě bude či nebude přechod nebo kde se co postaví, ale osobně mi teď dělá větší starosti to, aby se nepokazil celý systém a nebyla ohrožena demokracie.

Kdybych chtěl dělat komunální politiku poctivě, tak by to byla práce na plný úvazek. Já v sobě nedokážu utlumit své „kadeřnické já“ a rád bych i nadále stříhal kadeře. Chtěl bych si udržet určité dny abych se profesně udržel na úrovni a zároveň abych mohl vykonávat senátorskou činnost. Naštěstí toto senát umožňuje. Jsou tam ředitelé škol, kteří by měli být denně ve škole, jsou tam učitelé, právníci. Tím chci říct, že práce v senátu je o něco flexibilnější než komunální politika. Proto vím, že bych této práci mohl věnovat tolik času, kolik je potřeba.

Co je podle tebe hlavním posláním senátu?

Senát má chránit demokracii a ústavnost. Je to pojistka demokracie, a to je důležitý orgán. Z mého pohledu vnímám, že je to zpochybňováno a ohroženo, což mě vede k tomu, že je potřeba do politiky aktivně vstoupit. Když se naskytla příležitost kandidovat, tak se domnívám, že je potřeba vhozenou rukavici zvednout a říct: “Já jsem tady a jsem připraven!”

Máš nějaké osobní téma, kterému by ses chtěl jako senátor věnovat?

Rád bych se věnoval domácímu násilí, a to nejen na ženách ale i na starších lidech a na dětech. Je to téma, které mě velmi trápí a často se s tím setkávám ve své kadeřnické profesi a při rozhovorech s lidmi.

Další mé téma, které mě velmi zajímá, je podpora řemesel. Stává se, že lidé nemohou sehnat dobrého instalatéra nebo dobrého zedníka. Je potřeba zapracovat na vzdělávání učňů a zesílit osvětu. Co podle mě chybí jsou cechy. Některé profese cechy mají, ale obecně je třeba říct, že cechy nejsou. Kdyby byl u kadeřníků cech, který by garantoval kvalitu, tak si každý kadeřník nebude moct vymýšlet, co je kvalita a co ne.

Takže taková profesní komora?

Ano komora, která by sdružovala řemeslníky. Do roku 1945 se skládaly mistrovské zkoušky. Osoba, která zkoušky složila pak mohla dále vychovávat a certifikovat učně. Musíme si uvědomit, že máme zodpovědnost za mladou generaci, za její výchovu a vedení. Já sám školím a přednáším na školách. Osobně se mi v mé profesi zdá, že ne každý je ochotný se věnovat nastupující generaci a seznámit mladé lidi s praxí. A to je špatně.

Měli bychom proto vytvořit systém celoživotního vzdělávání a zdokonalování se v konkrétních oborech. Tím dokážeme zajistit i lepší kvalitu řemeslnických služeb.

Odborníci, kteří ve svém oboru podnikají by své zkušenosti měli předávat dál, tak jak se to dělávalo dřív. Mistrové v oboru pracovali a učni k nim chodili a setkávali se tak s pracovní realitou. Pokud byl šikovný, mohl pak rovnou nastoupit do práce.

Myslíš, že to dneska takhle ještě může fungovat?

Proč by ne? Třeba ve Francii cechy organizují soutěže učňů. Do finále dané soutěže se dostane třeba 30 účastníků. Pokud je to například kadeřnická soutěž, tak vytvoří účes, obléknou modela/modelku, přivedou je před zraky nejlepších kadeřníků z celého světa a na závěr se tito mladí autoři projdou po mole. Vy si pak jen řeknete: „Ten soutěžící se mi líbí, ten by byl dobrej!“. A kdybyste byl Francouz, tak si ho zavoláte: “Ty, pojď ke mně!” A hned ten učeň může dostat tímto způsobem zajímavou práci, třeba v centru Paříže.

Talentovaných mladých lidí je u nás mnoho, je potřeba je motivovat soutěžemi. Cech by měl mít více peněz než obyčejný spolek. Mohl by účastníky soutěží dobře oceňovat, nebo jim zprostředkovávat stáže u nejlepších řemeslníků daného oboru. Těžko se asi soutěží v instalatérství, ale v každém oboru jsou nějaké způsoby, jak motivovat řemeslníky, aby pracovali se zápalem a nadšením.

Ty kandiduješ za KDU-ČSL. Je strana, u které by ti dělalo problém za ni kandidovat?

Tak určitě nemohu kandidovat za komunistickou stranu. Nikdy jsem ji nevolil. Vnímám, jak nese na sobě dotek minulosti, tu krvavou stopu krutého pronásledování, kterého se dopouštěla. Nesouhlasím s rudou totalitou ani s hnědou totalitou. V rodině jsme působení těchto režimů nesli těžce a hluboce se nás dotýkalo. Stále to v sobě nosím.

Toužím hájit ústavnost. Nechci, aby se vrátila doba, kdy jsme se nemohli svobodně vyjadřovat, kdy jsme museli dělat jen to, co po nás režim vyžadoval. V dnešní době, kdy je často zpochybňována pravda a desinformace jsou hojně rozšiřovány, se lidé cítí znejistěni.

Co je podle tebe pravdy na myšlence, že je národ rozdělen?

Ano, národ je rozdělen! Separace k ničemu konstruktivnímu nevedou. Měli bychom se chytit společně za ruce a vytvářet hodnotné věci, které budou všem k užitku. Rozvíjet důvěru k sobě navzájem, povzbuzovat se k pravdomluvnosti a také k poctivé práci. Pokud se do toho pustíme, tak se budeme mít dobře. Nejen ekonomicky, ale i vnitřně. Vnímám, že lidé jsou velmi, velmi vyhladovělí, například po naslouchání. Ať už je jedinec bezdomovec, nebo rektorem univerzity, každý má trochu pocit, že ho ti druzí neposlouchají.

Nikdy jsi nebyl politicky angažovaný, ale jsi velmi angažovaný občansky. Účastníš se a promlouváš na demonstracích.

K tomu jsem se dostal zcela nevinně. Jednou jsem byl pozván, abych se přišel pomodlit na pochodu za Václava Havla. Byl jsem tou myšlenkou nadšen a rád se zúčastnil. Po roce jsem byl pozván na jednu brněnskou demonstraci a šel jsem rád. Přišel jsem na akci, stoupl si vedle pódia a slyšel, jak si organizátoři povídají: “Měl by tady být ten Špilar. Nevíme kde je? On prý někde stříhá!” Nečekal jsem, vyšel jsem na pódium a prones řeč. Vše se událo velmi rychle a až později jsem si uvědomil, že to s lidmi něco dělá. Následně mi psali velmi dojemné a povzbudivé vzkazy.

Jak se těšíš na kampaň?

Já se na kampaň těším! Už mám dokonce za sebou několik setkání s občany. Konkrétně v Novém Lískovci mě fascinoval nesmírný, až niterný zájem lidí. Byl jsem z jejich reakcí úplně unesen! Bezdomovci, kteří se tam objevili, vykřikovali například: “My ho budeme volit, protože on má o nás zájem!”.

Také se tam stala jedna věc, která mě úplně šokovala. Když jsem stříhal posledního člověka, tak jsem se ho ptal, co ho trápí. Ostatní kolem se ho dotazovali, co by chtěl změnit v městské části kde bydlí, co mu tam dělá starosti, ale já jsem se ptal, co jeho osobně trápí nejvíce na světě a on mi odvětil: “Nejvíce mě trápí to, že mě nikdo neposlouchá.” A já si v ten moment uvědomil, že důvod, proč chci do senátu je, aby hlas lidí co se mi svěřují byl slyšet i v senátu.

Je o tobě známo, že se pohybuješ často mezi lidmi. Mohl by jsi specifikovat s jakými lidmi se scházíš?

Já se především pohybuji mezi ženami v práci. Stříhám je a zároveň poslouchám jejich zpovědi. Stříhám i muže, ale ženy mezi zákazníky převažují. Někdy ke mně přicházejí celé rodiny a takto se dostávám k tématům, které se mě silně dotýkají. Já jsem doma rozmazlován, žena mě nebije a já ji také ne, takže domácí násilí z domu neznám. O to více mě šokuje, když se mi někdo svěří, že domácím násilím trpí a volá o pomoc. Je-li to případ nad moje síly, pak doporučím nějakou poradnu. Často to však bývá tak, že lidé vyžadují někoho neutrálního. Potřebují se svěřit a popovídat si o svém trápení. mám tady vlastně takové kadeřnictví spojené s poradnou. Někdy to zvládneme takzvaně “na křesle” – zákazník se mi svěřuje přímo při stříhání. Pokud je to něco složitějšího, nebo přijdou partneři společně a chtějí si popovídat v soukromí, tak mám zde i malou místnost v prvním patře. Partneři spolu hovoří a společně se snažíme přijít na to, proč se stává že ona nechtěná agresivita překročí míru únosnosti.

A to děláš zadarmo?

Ano dělám to zadarmo, je to taková služba. Zadarmo jsem dostal a chci to dávat i dál. I když musím připustit, že ta škola byla docela drahá, když spočítám všechny ty absolvované cesty do Českých Budějovic 😀 (pzn. Jan Špilar studoval Teologickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích).

Slyšel jsem, že také přednášíš manželským párům

Ano, Jsem součástí projektu “Jsme jedno a není nám to jedno”, zde v kostele sv. Michala. Je to cyklus přednášek jak pro manželské páry, tak i pro dvojice, které spolu chtějí trvale žít. Jedním z ústředních témat jsou hranice. Jak stanovit hranice, jak objevit svoje hranice a představit je svému partnerovi.

Další projekt se jmenuje “Svatba a co dál?”, který je zaměřen na páry kdy jeden z partnerů je pokřtěný a druhý ne. Jedná se o cyklus přednášek pro tyto páry. Civilní sňatky se uzavírají bez nutnosti se účastnit jakýchkoliv předmanželských příprav. V tomto cyklu mají páry možnost se bavit o manželství, o sexu, výchově dětí, ekonomickém minimu a dalších tématech které by se sami styděli otevřít. V partnerstvích bývá většinou dominantní a submisivní jedinec. Tady podpoříme submisivnějšího z páru k otevřením nějakého konkrétního tématu. Zabýváme se tématy jako je spravedlnost, vztah dvou rovnocenných partnerů, kteří využívají svých darů a možností. Přijímají jeden druhého takoví jací jsou a jeden druhému daruje sebe sama

Kdybys měl říct nějaké poselství lidem?

Milujte se a množte se 🙂

JAN ŠPILAR ODPOVÍDÁ NA OTÁZKY

Byly mu 4 roky a už se zasloužil o stát!

Roku 1968 přijel do Pardubic Alexandr Dubček jako host na okresní konferenci komunistické strany. Po konferenci odjížděl ve vládní limuzíně z hotelu Grand, kde jsme stáli v davu s tatínkem. Seděl jsem tatínkovi za krkem, byly mi tehdy čtyři roky. Když Dubček v limuzíně projížděl kolem nás, tatínek mě vsunul do jeho otevřeného vozu, odkud mával Alexandr Dubček jásajícím davům lidí, kteří ho podporovali. Podle instrukcí jsem mu měl dát štípanou pusu, což jsem také učinil, a předat mu kravatu a pardubické perníkové srdce jako projev toho, že ho máme rádi. Dodnes si tento intenzivní zážitek pamatuji, byla to moje první aktivita angažovaného občana. Pak jsme s tatínkem sledovali inauguraci Alexandra Dubčeka do funkce předsedy federálního shromáždění. Na ustavující schůzi měl na sobě právě onu kravatu, kterou jsem mu v Pardubicích předal. Sledovali jsme s tatínkem inauguraci v televizi a měli jsme velkou radost, že tu kravatu opravdu nosí. Takto jsem se už ve čtyřech letech zasloužil o stát 😀

Toto naše setkání má takovou zvláštní dohru. Alexandr Dubček tragicky zahynul při autonehodě na dálnici u sjezdu na Humpolec a na místě tragické nehody mu postavili malý pomník. V té oblasti jsem se dvakrát vyboural. Dodnes, kdykoliv tudy jedu, se na místě zastavím a pomodlím se za něj. Jakkoliv jsem to jako dítě vnímal naivně, tak pro mě byl vzorem a povzbuzením. Vzorem svobodného Československa, svobodné země.

Tak divoké studium svět neviděl!

Někoho možná zarazí, že jsem stihl vystudovat střední a vysokou školu mezi léty 1999 a 2004, rád vám to vysvětím. Abych se mohl stát jáhnem, musel jsem splnit dvě základní kritéria, což byla maturita a dokončené studium na teologické fakultě. To byl standard. V té době jsem neměl maturitu, přestože jsem o ni usiloval jak za komunistů, tak i po revoluci, bohužel se mi to stále nedařilo. Tak jsem poslal přihlášky na všechny teologické fakulty v republice, což byla Praha, Olomouc a České Budějovice. V Českých Budějovicích mi dovolili udělat přijímací zkoušky, přestože jsem maturitu ještě neměl. Zkoušky jsem úspěšně složil a byl jsem přijat, ale protože jsem neměl maturitu, tak jsem mohl studovat jen s výjimkou děkana. Přišel mi takový lísteček, kde bylo napsané, že mohu navštěvovat přednášky a skládat zkoušky, ale nebudu mít index a nemohu získat titul, dokud nebudu mít splněnou maturitní zkoušku. Jako „mimořádný student“ jsem obdržel arch, kde mi byly zapisovány všechny zkoušky a mohl jsem tedy studovat touto mimořádnou formou. Nakonec se toto stalo i mou přezdívkou. Všude na zkouškách mě vítali slovy: „Jó, vy jste ten ‚mimořádnej‘, tak pojďte!“. Takto se mi smáli až do čtvrtého ročníku, kdy jsem doložil maturitní vysvědčení.

Ten rok jsem se nedostal na střední školu, ale na vysokou ano. Studoval jsem Českých Budějovicích dálkově, dojížděl jsem tam o sobotách. Hned první rok jsem se pokusil dostat na další střední školu, což se mi úspěšně podařilo. V druhém ročníku VŠ jsem byl tedy v prvním ročníku SŠ ????

Ve čtvrtém ročníku VŠ jsem byl ve třetím ročníku SŠ a tím to středoškolské studium skončilo, protože to byla nástavba, obor kadeřník – podnikání v oboru. V roce 2003 jsem složil maturitu s vyznamenáním a s vysvědčením, kde byly samé jedničky, jsem přišel na fakultu, kde pan profesor Břečťan u kterého jsem studoval obor „Pastorační a sociální asistent“, povstal a pravil: „Budeme držet minutu ticha, máme tady ode dneška nového kolegu.“ A tak jsem se stal řádným studentem. Následně jsem v roce 2004 ukončil studium státními zkouškami a obhajobou diplomové práce na téma „Liturgie a teologie v manželství v pravoslavné, katolické a protestantské tradici“.

Paradoxně jsem měl větší problémy při studiu na střední škole, kde nemohli pochopit, že studuji střední a vysokou školu zároveň. Nicméně tomu opravdu tak bylo. Na stření školu jsem chodil každé pondělí, od 13:00 do večera, a protože jsem neuměl moc matematiku, tak jsem chodil i na dopolední doučování abych dohnal to, co jsem se v mládí nestačil naučit. V úterý, středu a čtvrtek jsem pracoval v Brně, kde už jsem vlastnil kadeřnický salón, a následně pak odjížděl do Českých Budějovic, kde jsem plnil program vysokoškolského studia.

Může se zdát, že mé studium vypadá divoce. Taky hned jak jsem dokončil vysokou školu, začala ona nechvalně známá plzeňská aféra. Tenkrát mi volali mimo jiné i z firmy L’Oréal, jestli jsem nestudoval náhodou v Plzni a jestli jsem opravdu splnil všechna kritéria potřebná ke studiu. Mé studium opravdu nebyl žádný podvod. Sice jsem studoval dvě školy najednou, což bylo nakonec pro mě dobře, protože si myslím, že těch deset let, které by to při normálním procesu trvalo, bylo mnohem náročnějších. Po studiu na vysoké škole jsem musel ještě absolvovat formaci, takže jsem pokračoval v církevním vzdělávání. Teprve v roce 2008 jsem byl vysvěcen na jáhna pro Brněnskou diecézi.

Jak mě napadlo stát se kadeřníkem?

Jednou měl tatínek přednášku v nějaké školce o duševní hygieně. Nevěděl, jak to vysvětlit, a tak řekl, že je to prostě podobné jako zpověď. Jakoby se dítě vyzpovídalo, srovnalo si myšlenky. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Nedlouho po této přednášce byl pozván na krajský výbor strany a tam mu sdělili, že ani jedno jeho dítě nesmí studovat. Všichni u nás doma už v podstatě studovali, tak se to týkalo jen mě. Vybral jsem si obor kadeřník. Říkal jsem si, že když něco pokazím, vlasy stejně dorostou. Kadeřník, to byl žádaný obor. Tatínek šel tedy na okresní výbor, a že když nemůžu studovat, tak budu kadeřníkem. Tak já jsem vlastně kadeřníkem z protekce!

Jak jsem se v mládí těšil, až uvidím Lenina.

Režim, kromě toho že překrucoval fakta, uměl převracet i upřímné nadšení, nejen mladých, lidi. Jako nejlepší učeň jsem měl jet na zájezd do Moskvy. Bylo to vyznamenání. Pro mě na tom bylo zajímavé to, že na programu byla návštěva Leninova mauzolea. Velmi jsem toužil spatřit, jak je nalíčený. Já měl opravdu upřímný profesní zájem, v tom nebyl vůbec žádný sarkasmus. Jenže já, trouba, řekl nahlas před zákaznicemi, že se tak těším, až uvidím Lenina, že já tam snad požádám o azyl. Vůbec jsem netušil, co to způsobí! Ráno si mě zavolal ředitel podniku, že jsem blbej, když takto vtipkuji. Bylo to vyhodnoceno jako podezřelé a zájezd mi byl zakázán.

Kde skončil ten Oskar?

Ta práce na filmu Amadeus byla zajímavá. Oscar, to je jen taková bublina. Tehdy pro mě bylo podstatné něco jiného – ten zápal, to že mi někdo jako Paul LeBlanc svěřil svoji důvěru. To bylo mě důležitější než to, jestli je teď ta soška u někoho na záchodě. Pro mě bylo stěžejní, že jsem se dostal k profesionálům, kteří mi pomohli se zdokonalit.

Anglicky? Česky? Pantomimicky!

Jak probíhala komunikace s americkým štábem během natáčení Amadea? Pamatuji si jak představitel hlavní role Formanova Amadea, americký herec Tom Hulce, seděl na zemi a gestikuloval rukama. On neuměl česky, já anglicky. Vystačili jsme si s pantomimou a na filmovém place jsme si přesto báječně rozuměli.

Obyčejný Kadeřník a občanská statečnost?

Demokracii a svobodu je potřeba hlídat. Je těžké být aktivní, protože musíte být statečný. Mně nepřijde, že bych zrovna byl nějak statečný, mám také rád klid a nerad se hádám. Když si ale neumíme vymezit hranice, tak je někteří lidé překračuji a chovají se hulvátsky.

Jak to vypadalo u Špilarů doma po událostech roku 1968?

Tatínek měl velmi rád Alexandra Dubčeka. Fotografii s jeho portrétem jsme mívali schovaný ve skříni, aby ho policajti nenašli, kdyby náhodou přišli na prohlídku. Do té skříně jsme se na něj chodili tajně dívat. Byl to takový náš zbožný obrázek.

Co ty praporky ve státní svátky za komanče?

Rodiče nás nijak neovlivňovali v tom, co máme říkat, ale my jsme tušili, co je dovoleno. Ovšem jednou se přihodil “incident” s vyvěšováním praporků v den státního svátku. Při jedné takové příležitosti jsem vyvěsil německé praporky, schválně. Ty praporky pak spatřila domovní referentka, což byl hrozný průšvih. Vzpomínám si, jak si k nám pak přišla stěžovat, a Tatínek mi vlepil pohlavek, s tím, že nemám rozum.

Setkal se někdy Jan Špilar s Tomášem Halíkem?

Tak si tak jednou stříhám u sebe v kadeřnictví a znenadání tam vtrhne Tomáš Halík s celým kordonem svých přátel z nějaké akce, kterou měli v Brně, a povídá: „Tady kolegům už jsem to říkal, ale nemůžu Vám nepovědět tento holičský vtip:

„Žid se stříhá u svého holiče a chystá se na dovolenou do Říma. Ptá se holiče, jaké to tam je a holič Řím chválí.“

„Jé, tam je to krásný! Uvidíte sluníčko a vatikánská muzea, baziliku sv. Petra, taky papeže tam potkáte. Prostě to je opravdu zážitek! Je tam spousta nádherných věcí, to si užijete.“

„ Žid přijede do Říma, prší celý týden, nemůže vylézt z hotelu, nic nevidí, o Papeži ani nemluvě. Vrátí se za měsíc zpátky k holiči a ten se ho ptá, jaká byla cesta. A Žid spustí“:

„No nádhera, krásné počasí, všechna muzea jsem viděl. Naprosto vše bylo úchvatné! Byl jsem na náměstí sv. Petra, svatý otec tam mával na všechny a pak najednou říká: „Munstock, pojďte sem!“ Zavolal mě jménem, tak já jdu k samotnému papeži, dav se rozestoupí a já kráčím ke svatému otci.“

Papež odvětí: „Otočte se!“ „ Já se otočím k němu zády a on nato:“

„Kterej debil vás to střihal!“

Takže takhle mě přišel potěšit Tomáš Halík.

S Tomášem Halíkem se známe od vidění. Já ho znám samozřejmě víc, četl jsem jeho knihy a viděl ho vystupovat na různých akcích. Byl jsem na několika jeho mších a slyšel ho kázat. Jsem rád, že je tady takováto osobnost, která působí mezi lidmi moudře, teologicky správně, lidsky, občansky angažovaně a v mezích toho, co dovoluje kněžství. Taky učil moji dceru na teologické fakultě v Praze. Vím od ní, jakým způsobem přednáší a jaké mají jeho hodiny dopad na studenty. Jeho přednášky otevírají studentům mysl a duchovně je obohacují. Přednáší odborně přesně a studenti jsou z něho nadšení.